Tak jsem právě napsala poslední zkoušku v letním semestru.
Venku je krásně, po dlouhé době svítí sluníčko a mě je najednou dobře. Je mi
dobře i přesto, že tahle zkouška rozhodne o mé budoucnosti. Jedno jediné písmenko rozhodne o tom, jestli budu
stále vysokoškolák. Stejně je to zvláštní, jak taková malichernost rozhodne o něčem,
tak velikém. A přesto je mi dobře, konečně.
Tento semestr byl utrpení, doslova.
Měla jsem pocit, že se pokazilo, co se dalo. Jak řekl můj kamarád „já na ty zkoušky chodím
v podstatě ze setrvačnosti“ a má pravdu. Člověk už pak jen slepě odškrtává
další a další předměty a u každého opakování zkoušky, předmětu, co si bude
muset zapsat znova, další konzultace přemýšlí, jestli mu to za to vlastně
stojí. Já vím že stojí, že školu, kterou studuji miluju, že je to něco, co chci
skutečně dělat a že kdyby mě to nebavilo, už tu dávno nejsem. Ale ono se vždycky
najde něco, co vám nepůjde, kdy už vás to nebude bavit a jediné co si budete
přát je vším třísknout a odjet někam daleko.
Moje láska mi řekla, že to vypadá, že to snad ani udělat nechci, abych
měla toho půl roku volno. Když vám někdo něco takového někdo řekne, člověk chtě
nechtě začne přemýšlet, jestli to není pravda. Možná ano, možná to pravda je a
já se takhle trápit nemám, druhý hlas v hlavě mi ale říká že to za to stojí, vždyť to
přece miluju. Nakonec jsem došla k přesvědčení,
že přece jen ta vyšší síla, která tu je ať chceme či ne, to zařídí tak, jak to
má být. Jestli se kvůli 1,5 bodu, který mi v druhém pokusu chyběl nemám
studovat architekturu, tak asi opravdu nemám, nebo to byla jen životní zkouška.
Slz už proteklo až příliš a jak říká moje maminka, hlavní je vědět, že pro to
člověk udělal maximum a to já udělala. V pondělí se rozhodne o mém osudu,
ale do té doby si to chci užít. Se svou láskou, rodinou, kamarády. A pokud v pondělí
budu prolévat potoky slz doufám, že si vzpomenu na tyto řádky kde si přečtu, že
tohle nikdy nechci a nebudu brát jako životní prohru. V životě je mnoho mnohem
horších věcí a mě čeká spousta těch dobrých, i těch špatných. Zkusila jsem to,
udělala maximum a pokud to nevyjde, cesta vede jinudy a vím, že si ji znova
dokážu prosekat. Proto když vám připadá, že horší už to být nemůže a že se celý
svět spolčil proti vám, věřte tomu, že nikdy není tak zle, jak to v daný okamžik
vypadá. Nemyslete na to, co řeknou ostatní, i oni mají své životní prohry, ty
má totiž každý.
Okomentovat